Očima Davida Jareše
Vláda s ANO? Oprátka pro sociální demokracii

Část sociálních demokratů věří, že je angažmá ve vládě s ANO zachrání před pádem do politické nicoty. Tvrdí to předseda strany, první místopředseda i bývalí šéfové ČSSD - prezident Miloš Zeman a Jiří Paroubek. Varující sýčky, jako jsou předseda Senátu Milan Štěch nebo ministři minulé vlády, by nejraději umlčeli, když už ne rovnou vyhodili z partaje. Sýčkové však mohou mít pravdu, účast ve vládě nemusí být jedním ze špatných řešení, ale tím úplně nejhorším.

Proč? Podívejme se na současnou situaci sociální demokracie:

1. Patnáct poslanců místo čtyřiceti až sedmdesáti, jak bývali zvyklí. A někteří navíc nevyzpytatelní.

2. Preference dotýkající se limitu pro vstup do sněmovny.

3. Strana zadlužená až po půdu Lidového domu.

4. Tlak ze strany hnutí ANO: vyhazovy socialistů na všech možných úrovních, hlasování ANO ve sněmovně spolu s KSČM a SPD a hrozba předčasnými volbami (pro socialisty nejčernější noční můra).

5. Tlak z Hradu: prezident Miloš Zeman chce vládu, odmítá předčasné volby a nijak mu není proti mysli účast okamurovců na vládnutí. Druhé jmenování Andreje Babiše premiérem ještě před koncem hlasování ve vnitrostranickém referendu ČSSD je jasný vzkaz: Nový kabinet vznikne s vámi nebo bez vás, tak sebou hoďte a snažte se, jinak máte smůlu. Sociální demokraté se mohou utěšovat, že je to naopak tlak na Andreje Babiše. Spíše by se měli podívat pravdě do očí, že prezident jim nefandí tak, jak by si přáli.

Sociální demokracie je momentálně malá strana s neposlušným poslaneckým klubem, která má pro ANO jen hodnotu fíkového listu zakrývajícího skutečné poměry ve sněmovně: pragmatickou alianci ANO, KSČM, SPD a Hradu. Nic víc.

Proč tedy ČSSD strká hlavu do oprátky? Dokonce podruhé? Část členů zřejmě skutečně věří, že program se má prosazovat ve vládě, a díky tomu se partaj zviditelní. Část kvituje návrat zlobivé ČSSD k Zemanovi. Ta rozhodující část je vedena čistě racionálními a materiálními pohnutkami: zastavit vyhazovy a naopak dostat další fleky. Do jisté míry to je odpovědné, vždyť bez lidí na rozhodujících místech se politika prosazovat nedá (Piráti by mohli vyprávět). Bohužel to však vypadá i tak, že některým přátelům v Lidovém domě při pohledu na grafy volebních preferencí došlo, že nastal čas poslední hostiny a že "kdo zaváhá, nežere" (omlouvám se za expresivní rčení, ale většina politiků sofistikovaněji neuvažuje).

Sociální demokracie po volebním debaklu nedělala nic, pak v únoru zvolila nové vedení a veškerou energii vrhla do vyjednávání s ANO o programu, koaliční smlouvě, personálním obsazení vlády a referendu. Program neobsahuje žádnou vizi, je to jen alibi pro obě partaje plné protiřečících si slibů, koaliční smlouva je ve výsledku nevymahatelná a osoby ministrů... Z pěti vyjednaných členů vlády za ČSSD je Miroslav Toman expert blízký Hradu a Babišovi a navržený šéf diplomacie Miroslav Poche nemá nic jisté, protože ho prezident nechce. Referendum Hrad ignoruje. To má být výsledek, který údajně ČSSD ve vládě zviditelní, na rozdíl od minulého volebního období, kdy vyhrála volby a měla premiéra?

Socialisté tvrdí, že se vlastně obětují a spoluvládnutím s ANO zabrání mnohem většímu zlu - posílení okamurovců a komunistů. Je to nesmysl. Z výmluvy, že když sviňárnu neudělám já, udělá ji někdo horší, ještě nikdy nic dobrého nevzešlo. Komunisté se tím drželi u moci po celou normalizaci, v demokratických poměrech se například "obětovala" ODS a šla do vlády s Věcmi veřejnými. Léčí se z toho dodnes. Ale v tom by si od ní měla ČSSD vzít příklad: vykašlat se na vládu za každou cenu, dát se dohromady a soustředit se na volby. Jinak skončí pod pěti procenty. Voliči její oběť neocení a klidně zůstanou u ANO. Občanským demokratům taková strategie vychází.

Pro předsedu ČSSD je těžké čelit dluhům, touze straníků po funkcích a odolávat pokušení účasti ve vládě s vírou, že obrátí stranický sešup. Odvážné a odpovědné by bylo zůstat v opozici a nedělat nikomu užitečné idioty.